Hádes

Syn Titána Krona a jeho manželky Rheie, bůh podsvětí.

Byl nejstarším z Kronových synů a se svými bratry Diem a Poseidónem tvořil trojici nejvyšších bohů řeckého panteonu. Když se narodil, byl jeho otec svrchovaným vládcem nad všehomírem; měl však strach, aby ho některé z jeho dětí nezbavilo vlády. Všechny je proto hned po narození pozřel a uvěznil ve svých útrobách. Žili tam však dále, neboť jako božské bytosti byly nesmrtelné. Tomuto osudu unikl jen jeho nejmladší syn Zeus, kterého matka ukryla na Krétě. Když Zeus dospěl, povstal proti Kronovi a donutil ho, aby vrátil svým dětem svobodu. Spolu s bratrem Poseidónem se Hádes připojil k Diovi a  pomohl mu Krona porazit. Po vítězství se bratři dohodli, že si Kronovo dědictví rozdělí losem. Zeus si zařídil, aby mu připadla vláda nad nebem a zemí, Poseidón dostal vládu nad mořem a Hádés se stal všemocným vládcem podsvětní říše.

Nelze říci,že by si Hádés vybral nejlepší los, ale jeho chmurné a neúprosné povaze vláda nad podsvětím docela vyhovovala. Jeho říše byla hrozná, skrývala se v hlubinách země a nikdy do ní nepronikl paprsek slunečního světla. Tvořila ji bezútěšná rovina porostlá bledými květy divokého asfodelu a protékalo jí pět řek, které tvořily zároveň její hranice; vše zmrazující Styx, řeka nářků Acherón, řeka zármutku Kókytos, ohnivá řeka Pyriflegethón a temná Léthé, jejíž vody dávaly zapomenout na všechno pozemské. Jak byla tato říše rozdělena, lidé přesně nevěděli, protože nikdo ze smrtelníků se z ní nedostal živý, aby mohl o tom vydat svědectví. Několik málo hrdinů do ní sice sestoupilo a pak se vrátilo, ale žádný z nich si ji nemohl dokonale prohlédnout. Na západě byly prý Élysejské nivy, kde žili svůj věčný život duchové spravedlivých, někde v hlubinách byl Tartaros, kde si odpykávali věčné tresty hříšníci, a v ohrazené části této říše byl Erebos, kde měl Hádés svůj palác, z nějž vládl s manželkou Persefonou podsvětním bohům a duchům mrtvých.

Duchové mrtvých se dostávali do Hádovi říše temnými propastmi. Jedna z nich byla v mysu Tainaru na jihu Peloponésu, jiná v attickém Kolónu, další pod Etnou na Sicílii. Vstupní bránu do podsvětí hlídal trojhlavý pes Kerberos. Příchozí ochotně vpouštěl, ven však nepustil nikoho. Z brány vedla cesta k vodám Acherontu, přes které převážel mrtvé nevlídný stařec Charón. Převážel samozřejmě jen do podsvětí, zpátky nikoli, a za tuto službu mu museli mrtví zaplatit. Z Cháronovy bárky putoval pak každý před Hádův trůn, u nějž seděli soudcové zemřelých, Diovi synové Mínós, Rhadamanthys a Aiakos. Jen málokdo se dostal do Élysia, aby tam žil blaženým životem. Provinilci dostali trest podle viny, a kdo nebyl dobrý ani zlý (anebo byl dobrý i zlý), musel se odebrat na asfodelovou louku, kde se pak potuloval bez radosti a žalu v podobě stínu. Takových lidí bylo prý nejvíc a patřili mezi ně často i největší hrdinové.

Podsvětních bohů, kterým vládl Hádés, bylo sice méně než nebeských nebo mořských, ale lidem naháněli tím větší hrůzu a děs. Patřil mezi ně především bůh smrti Thanatos v černém plášti a s černými mrazivými křídly, který uřezával umírajícím vlasy a uchvacoval jim duši. Patřily mezi ně chmurné bohyně Kéry, které hubily muže na bojištích a vysávaly jim krev, dále příšerná Empúsa, která přepadala a vraždila lidi na křižovatkách, strašná Lamia, která zabíjela děti matkám ve spánku, trojtělá a trojhlavá Hekaté, která vládla nad příšerami, bůh omamného spánku Hypnos, jemuž nemohli odolat lidé ani bohové. Obávané byly Erínye, neúprosné bohyně kletby a pomsty, která vysílala na svět Hádova manželka Persefona.

Lidé Hádovu říši nenáviděli; kdo do ní sestoupil, musel se vzdát všech nadějí. Z hrdinů, kteří se dostali až před Hádův trůn a pak se vrátili, byl nejslavnějším Héraklés. Dostal se tam i hudebník a pěvec Orfeus, aby si vyprosil od Háda svou mladou manželku Eurydiku, dále Sísyfos, který odtamtud unikl na krátkou dobu lstí, a potom Théseus, kterého odtamtud vysvobodil Héraklés. Na práh podsvětí se dostal za své bludné pouti z dobyté Tróje do vlasti také král Odysseus. Podle Vergilia sestoupil do podsvětí i Aeneas.

Hádés své sídlo zpravidla neopouštěl. Kdysi za svobodna se vypravil na svět, aby unesl Diovu a Démétřinu dceru Persefonu a vzal si ji za manželku; někdy také odcházel do rady bohů na Olymp. Bohové ho neměli příliš v lásce a on jim to oplácel stejným. Do věcí mezi nebem a zemí se celkem nepletl. Ani do lidských osudů téměř nezasahoval.

Hádés patřil mezi nejstarší řecké bohy; s jeho jménem se setkáváme už na tabulkách v lineárním písmu „B“ ze 14.-13. století př. n. l., nalezených v Pylu Představy o něm se od dob Homérových po dlouhá staletí téměř nezměnily. Řekové ho navíc také uctívali i jako dárce bohatství, jež pocházelo z hlubin země. Teprve v pozdějších dobách pozbyl trochu ze své chmurnosti a neoblomnosti. Ačkoli byl neúprosný, lidé mu stavěli chrámy. Nejznámější z nich byl v Elidě a pak v Eleusíně před jeskyní, kudy prý unesl Persefonu do podsvětí. Kdo však chtěl Háda vzývat, měl to jednoduché; stačilo, aby poklekl a zabušil rukama do země. Z obětních zvířat měl nejraději černé ovce. Když je však obětující zabíjel musel odvrátit tvář a dívat se jinam. Ze stromů mu zasvětili Řekové cypřiš a z květin narcis.

Antičtí umělci zobrazovali Háda podobně jako jeho bratra Dia. Dávali mu však zachmuřenější tvář a rozcuchané vlasy.

 

zpět