Héra

Dcera Titána Krona a jeho manželky Rheie, sestra a manželka nejvyššího boha Dia. Když se narodila, postihl ji stejný osud jako její starší sourozence; její otec Kronos jí snědl, aby se tak zbavil dalšího možného povstalce proti své vládě. Jako božská bytost žila však a zůstala v jeho útrobách až do dne, kdy ji osvobodil její nejmladší bratr Zeus. Když Zeus rozpoutal boj proti Kronovi, bohyně Téthys unesla Héru do bezpečí až na okraj světa k Ókeanu. Zeus ji tam však po svém vítězství našel, a protože se mu velice líbila, odnesl si ji na Olymp a uzavřel s ní manželství. Tak se stala Héra nejvyšší bohyní a královnou nebes.

V radě bohů připadla Héře funkce ochránkyně manželství. Pečovala zejména o posvátnost a neporušitelnost manželských svazků, sesílala manželům potomstvo as pomáhala matkám při porodu. Jako Diova manželka byla jeho spoluvládkyní; ovšem jen natolik, nakolik to celkově podřízené  postavení ženy v antickém světě dovolovalo. Zeus jejím žádostem zpravidla ochotně vyhovoval. Bylo-li to však nutné, dovedl ji odkázat do příslušných mezí. Když například tvrdošíjně pronásledovala jeho syna Hérakla, kterého měl s pozemskou ženou Alkménou, přešla ho jednou trpělivost, spoutal ji řetězy a pověsil ji mezi nebem a zemí. Jinak si ji však vážil, prokazoval ji všemožné pocty a vyžadoval, aby ji ctili všichni bohové.

Svou manželskou věrností sloužila Héra všem bohyním i smrtelným ženám za vzor. Přitom právě její manžel posvátnost manželství soustavně porušoval. Byl totiž velký záletník a nebylo slušně vypadající bohyně, kterou by nechal na pokoji. Mnoho milenek měl mezi pozemskými ženami a s nimi mnoho dětí.Héra dala Diovi tři potomky: boha války Area, božského kováře a zbrojíře Héfaista a bohyni věčného mládí Hébu (tu si však podle některých bájí porodila prý sama ze sebe). Její dcerou byla prý také bohyně porodu Eileithyia. Při výkonu své božské funkce a při olympských hostinách seděla Héra na zlatém trůně po Diově boku. Jejími zbraněmi byly bouře, mlhy, hromy a blesky. Dovedla také měnit lidské podoby. Zasvěcena jí byla granátová jablka (symbol plodnosti), kukačka (ve kterou se prý Zeus proměnil, když chtěl poprvé k ní dostat) páv a konečně jeřáb. Homér ji nazývá „zlatotrůnnou“, „velebnou“, „bělostných loktů“, jedním z jejích epitet je „kravooká“. Do života mystických hrdinů zasahovala často a účinně. Pronásledovala zejména Diovy potomky ze smrtelných žen a za trojské války obránce Tróje.

Héru uctívali v celém řeckém světě, nejvíc v Argu, Mykénách, Spartě, Korinthu a na ostrově Samu, kde se prý narodila. Její chrám na Samu z druhé poloviny 6. století př. n. l. patřil mezi největší a nejvýstavnější; chrám v Olympii z konce 7. stol. Př. n. l. je nejstarší známý chrám v Řecku.

V Římě uctívali Héru pod jménem Juno. Chrámy jí zasvěcovali společně s Jovem i samostatně.

Héřiných vyobrazení se z antiky zachovalo neobyčejně mnoho. Na vázových malbách se s ni můžeme setkat bezmála stokrát; uveďme z nich jen Dia a Héru s Hórami. Jedno z jejích nejstarších sochařských ztvárnění představuje tzv. Héra ze samu. Nejslavnější sochu  měla ve svém chrámu v Argu; podle antických zpráv vytvořil Polykteités ze zlata a slonoviny a samozřejmě zmizela do nenávratna. Ze zachovaných soch patří mezi nejznámější Héra Barberini a Héra Farnese a tzv. Héra Ludovisi.

Novověcí umělci zobrazovali Héru jen zřídka samostatně; zdá se, že je svou přespřílišnou velebností poněkud odstrašovala. Nevynechávali ji však na obrazech Shromáždění olympských bohů a Paridova soudu. Z hudebníků složil kantátu Juno a Pallas roku 1820 J. S. Mayr, titulní hrdinkou se stala v opeře J. J. Fuxe (1725).

zpět